Русский English Czech

Сумгаит, Гарадаглы, Ходжалы – кто виноват?

Sdělení redakce: Novinář a analytik Rizvan Husejnov nám nabízí pohled prizmatem faktů a důvěryhodných pramenů na události z února roku 1988 ve městě Sumgait a z února roku 1992 ve městě Chodžaly a ve vesnici Karadagly. Chce tak dát možnost čtenáři, aby sám pochopil a vypořádal se s tím, co se odehrálo v těch studených únorových dnech. Aby toho docílil, uvádí originální údaje z trestního řízení o událostech v Sumgaitu, které zahájila Generální prokuratura SSSR (chceme zde zdůraznit, že vyšetřovací skupina sestávala z Rusů, Ukrajinců, Arménů a představitelů dalších svazových republik). Rovněž uvádíme citace ze stenografického záznamu předběžného šetření ohledně činů mimořádné krutosti, které probíhalo ve městě Jerevanu a bylo vedeno Generální prokuraturou Arménské SSR.

 

  

Existuje spousta zdrojů, které svědčí, že jedním z katalyzátorů událostí v Sumgaitu bylo vyhnání ázerbájdžánského obyvatelstva z rajónů Kafanského a Meghrijského a jiných oblastí Arménie v letech 1987-88. Jedním z uznávaných zdrojů k tomuto tématu je kniha KGB a vláda generála ve výslužbě a prvního místopředsedy KGB SSSR Filippa Bobkova. V knize se autor vyjadřuje k otázce přítomnosti v únoru 1988 v Sumgaitu ázerbájdžánských uprchlíků z Arménie a o výkonu násilí vůči nim a dalších okolnostech.

Bobkov píše: „V Sumgaitu se před městským výborem shromáždilo přinejmenším pět tisíc obyvatel. Napětí vyvrcholilo, když na náměstí vystoupili Ázerbájdžánci, kteří museli uprchnout z Kafarského rajónu, a vyprávěli o pogromech uspořádaných Armény na obyvatele oblastí, v nichž žili především Ázerbájdžánci. Ještě více přililo oleje do ohně vystoupení v arménské televizi básnířky Silvie Kaputikjan, která vyprávěla o setkání s M. S. Gorbačovem v Moskvě.“

Dále pak píše: „A zase, dalo by se diskutovat o tom, kdo si začal, kdo se jak choval a na které straně je větší vina – zda na straně Ázerbájdžánců, či Arménů – nicméně faktem zůstává, že první oběti byly ázebájdžánské národnosti. 22. února roku 1988 byli v Askeranském rajónu zabiti dva lidé: pracující na vinohradech rolník a klučina, který se zdál podezřelý arménskému ostřelovači.“

Což znamená, že ještě před událostmi v Sumgaitu začala násilná deportace ázerbájdžánského obyvatelstva z Arménie, která byla doprovázena zvěrstvy a vraždami, prolila se první ázerbájdžánská krev i v samotném Ázerbájdžánu, v Náhorním Karabachu. To se ukázalo být poslední kapkou a trpělivost lidí došla.

Povšimněme si, že 27. a 28. února roku 1988 v Sumgaitu, podle oficiálních údajů, zahynulo 32 lidí, z nichž 6 bylo Ázerbájdžánců, kteří u sebe doma ukrývali sousedy – Armény! A že mezi více než 400 zraněnými počet Ázerbájdžánců značně převyšuje počet Arménů. (Z podkladů k trestnímu řízení o událostech v Sumgaitu Prokuratury SSSR, spis č. 18/55461-88)

Právě podle spisů o trestním řízení byli hlavními podněcovateli pogromů v Sumgaitu Armén Eduard Grigorjan a jeho bratr Ernest Grigorjan. To oni kolem sebe shromáždili dav a rozdávali lidem omamné látky a tablety, zároveň vybízeli (v ázerbájdžánštině), aby se lidé „pomstili Arménům“. Eduard Grigorjan, podle výsledků šetření Generální prokuratury SSSR, sám zabil 8 Arménů (z celkového počtu 26 zabitých) a znásilnil několik Armének.

Během předběžného šetření Generální prokuratury Arménské SSSR v Jerevanu sestry Medžlumjan identifikovali Eduarda Grigorjana jako člověka, který je znásilnil, a jako vůdce výtržníků. V reakci na to je Grigorjan začal úpěnlivě prosit, aby změnily svou výpověď, dodávaje k tomu: „sestřičky, vždyť jsem svůj, jsem také Armén“, avšak Medžlumjan a další poškození se nedali uprosit a nezměnili svou výpověď. A to opakujeme, že šetření probíhalo ne v Baku, ale v Jerevanu! Všichni zúčastnění byli Arméni.

Nicméně v důsledku, nehledě na hojné důkazy, svědectví očitých svědků i samotného Eduarda Grigorjana, který prozradil jména těch pracovníků KGB SSSR, kteří mu pomáhali a zajistili vše potřebné pro organizaci pogromů v Sumgaitu, dostal Grigorjan trest odnětí svobody na krátkou dobu. Poté co strávil několik let ve vězení na území RSFSR, byl po pádu Sovětského svazu přesunut do Arménie, kde jednoduše zmizel. Dodáme ještě, že další Arméni, kteří jsou zmiňovaní jako podezřelí ve spisu o trestním řízení v souvislostí s událostmi v Sumgaitu, buď nakonec z nejasných důvodu vůbec nebyli zatčeni, anebo byli v průběhu vyšetřování propuštění, což vyvolává otazníky.

 

Karadagly a Chodžaly

Nyní se podíváme na události, ke kterým došlo čtyři roky po incidentu v Sumgaitu, v únoru roku 1992 ve vesnici Karadagly a ve městě Chodžaly. O tom, že městu Chodžaly a jiným ázerbájdžánským obcím hrozí bezprostřední nebezpečí, že jsou obklopovány jakýmisi arménskými vojenskými formacemi a jednotkami 366. motostřeleckého pluku Ruské federace (dříve sovětského), musela tehdejší vláda Ázerbájdžánu vědět.

Vždyť v moci postavení dostávali každý den na stoly operativní hlášení, po jejichž přečtení muselo být jasné, jaké asi záměry mají arménské vojenské útvary a jejich příznivci v Karabachu.

Situace se v nejvyšší míře vyostřila na konci roku 1991 po pádu SSSR a nabytí nezávislosti bývalými svazovými republikami. Arménská strana a její zahraniční příznivci pochopili, že lepší situace pro uskutečnění otevřeného vpádu na území Ázerbájdžánu se nenaskytne, a zahájili rozsáhlé „vyčištění“ Náhorního Karabachu od ázerbájdžánského obyvatelstva s cílem dosáhnout zvratu v arménsko-ázerbajdžánském konfliktu.

Největší překážku v tomto procesu představovaly ázerbájdžánské město Chodžaly, kde se nacházelo jediné letiště v regionu, a větší obec Karadagly, která stála v cestě sjednocení arménské bojové linie a odtržení Náhorního Karabachu od zbytku Ázerbájdžánu.

Nepřítel si nejdříve „odzkoušel představení“, když obsadil a srovnal se zemí ázerbájdžánskou vesnici Karadagly. Ztráty mezi civilním obyvatelstvem zde byly nižší díky tomu, že nevelký ázerbájdžánský oddíl domobrany Chodžavendského rajónu dokázal dvakrát zaútočit na štáb arménských vojsk, který se rozmístil v okresním městě (město Chodžavend Arméni nazývají Martuni).

Tímto způsobem se podařilo odlákat část formací arménských vojáků i zahraničních žoldáků, kteří se museli přesunout mimo oblast Karadagly, aby mohli bránit svůj štáb v Martuni. Jiná skupina ázerbájdžánských dobrovolníků využila situace k tomu, aby vyvedla bezmála 900 obyvatel Karadagly – převážně žen, dětí a seniorů, tak aby ve vesnici zůstali pouze ti, kteří se rozhodli raději umřít, než přenechat bez boje rodnou ves teroristům.

V období od 14. po 17. únor arménské oddíly žoldáků Aramo, Arabo a Avo (pod velením Monte Melkonjana) za podpory ostřelovačů 366. motostřeleckého pluku Ruské federace, který se rozmístil v Chankendi, vzali útokem a obsadili vesnici Karadagly. Bojovníci ázerbájdžánského oddílu dobrovolníků bojovali do posledního vystříleného náboje, prokázali nebývalé hrdinství, avšak síly byli přespříliš nevyrovnané. V bojích o Karadagly zahynulo 91 lidí.

Bylo vzato jako rukojmí 119 obyvatel vesnice. Mučednickou smrtí (provedenou s výjimečnou surovostí) bylo zabito 67 lidí, z nich 9 malých dětí, 10 žen, 14 seniorů a 34 mladíků. Dále pak 5 lidí zmizelo beze stopy, 37 obyvatel Karadagly přišlo k úrazu různé míry závažnosti.

Zajaté obyvatele Karadagly vezli do Charkendi (Stepanakert) a po cestě, na očích u shromážděných obyvatel arménských vsí, tyto ázerbájdžánské zajaté popravovali zastřelením, týrali a některé pohřbívali zaživa. Když si uvědomila, že vpád do Karadagly a vykonaná zde nevýslovná zvěrstva, zločiny proti lidskosti, nevyvolaly přiměřenou reakci ze strany vlády Ázerbájdžánu, arménská strana deset dní nato zahájila útok na ázerbájdžánské město Chodžaly.

Na město zaútočily ty stejné oddíly žoldnéřů (Aramo, Arabo a Avo) a rovněž vojáci 366. motostřeleckého pluku Ruské federace. Té noci byla vykonána genocida na mnohatisícovém obyvatelstvu města Chodžaly. Bylo zabito 613 lidí, zmrzačeno 487 lidí, 1275 civilistů – senioři, ženy a děti – bylo zajato, tito lidé byli vystaveni násilí a týrání.

Image Description

O zvěrstvech útočníků během vpádu do Chodžaly a pasti nazvané „bezpečný únikový koridor“, v níž zahynula většina prchajících Chodžalinců, velice podrobně informovala ruská novinářka Viktorija Ivleva, ochránkyně lidských práv občanského sdružení „Memorial“ Světlana Gannuškina a další. Připomeňme, že Ivleva, která se dostala do města Chodžaly hned po vpádu na jednom z tanků 366. MP RF dokázala zachytit hrůzostrašné záběry, na nichž jsou vidět znetvořené mrtvoly postřílených žen a dětí v ulicích Chodžaly.

Ivleva na moji otázku ohledně existence „bezpečného únikového koridoru“, který měl být Armény dán k dispozici Chodžalincům pro chráněný únik z města, lakonicky odpověděla: „Kdybych o něm věděla – a nepochybujte, pokusila bych se tam dostat, v takovém případě bych ovšem velmi pravděpodobně teď byla pochována na nějakém klidném vesnickém hřbitově – kdo ví. Nicméně, pořád mluvíme o tom samém, kašlalo se na lidi, prostě se někde něco řeklo o tom, že bude k dispozici únikový koridor, ale naprosto se nepostaralo o to, aby byl skutečně zajištěn.“

Ivleva a Gannuškina obě jednoznačně potvrdily, že žádné stopy po letácích, ani varováních v jiné podobě o tom, že na město bude proveden útok, nebyly nalezeny. Což svědčí o tom, že arménská strana, poté co si uvědomila, že se nemusí obávat jakéhokoli stíhání svých činů ze strany vlády Ázerbájdžánu, nejen nepodnikla žádná opatření pro to, aby ochránila civilisty, ale naopak učinila vše pro to, aby uspořádala krvavý masakr a tím demonstrovala ázerbájdžánskému obyvatelstvu Karabachu, že z Baku nemůže očekávat žádnou pomoc.

 Image Description

Záběry Ivlevé boří ještě jeden mýtus o výše popsaných událostech, mýtus o tom, že Chodžalinci byli zabíjení a týráni pouze za hranicemi města. Na fotografiích můžeme vidět, že ženy a děti byly střílení do nohou, aby se trápily déle a jedné holčičce dokonce uřízli ruku.

Tento děsivý „rukopis“ útočníků poznáváme i na fotografiích mrtvol obyvatel Chodžaly z takzvaného „bezpečného koridoru“, který ve své podstatě byl promyšlenou pastí, políčenou vojenskými útvary za účelem zlikvidování bezbranného civilního obyvatelstva.

To, že se chystala hromadná vražda na civilním obyvatelstvu v Chodžaly dosvědčuje i takzvaný „Plán osvobození města Chodžaly“, vypracovaný vedením arménských jednotek a 366. motostřeleckým plukem. Na mapě – plánu společného útoku na Chodžaly – jsou uvedeny umístěné přímo v „bezpečném únikovém koridoru“ jednotky vojenské techniky, kulometů a jména velitelů jednotek, kteří veleli bandám, jež vykonaly masové čistky na civilním obyvatelstvu.

Image DescriptionObrázek 4: „Plán osvobození města Chodžaly“

 

Svědectví bratra a manželky Monte Melkonjana

O událostech v Karadagly a Chodžaly vypráví další pramen: kniha, napsaná bratrem a ženou arménského mezinárodního teroristy Monte Melkonjana (vystupoval rovněž pod přezdívkou Avo), který byl jedním z hlavních organizátorů genocidy civilního obyvatelstva Karadagly, Chodžaly a jiných obcí na území Ázerbajdžánu.

Jedná se o knihu Cesta mého bratra, kterou napsali Makar Melkonjan a Seta Melkonjan. V knize se uvádějí jména některých z arménských útočníků a popis jimi vykonaných etnických čistek a genocidy obyvatel Ázerbájdžánu. Uvádíme pouze několik citátů z této knihy:

Výbor obrany ve Stepnakertu chtěl uskutečnit „vyčištění“ v Karadagly, zámožné ázerbájdžánské obci, která se věnovala pěstování pšenice a v níž žilo přibližně 1200 lidí. Ves byla rozmístěna na jediné asfaltované silnici ze Stepnakertu do Martuni.

… Vojáci Arabo a Aramo srazili do příkopu 38 zajatců, mezi nimi byli i civilisté, včetně žen. Jeden ze zajatých vytáhl granát, který měl schovaný v ovázané ruce, a hodil ho k nohám jednoho ze strážných (byl to Levon z Oddílu patriotů). Výbuch mu utrhl část nohy.

Vojáci Aramo a Arabo, kteří už tak náruživě toužili pomstít smrt jednoho ze svých druhů zahynulého včera, začali střílet do zajatců a ty, kteří se ještě hýbali, doráželi noži, všechny, bez výjimky. „Zjizvený“ Edo, jeden z pěti chlapců z Oddílu patriotů z Aštaraku, polil několik zraněných vojáků benzínem a hodil na ně zapálenou sirku. Ve chvíli, kdy se Monte dostal k příkopu, byla v něm už pouze hromada tělesných pozůstatků.

… Poté, co vesnici vyplenili, zapálili ji.

Dohromady během dvou dní bylo v Karadagly a okolí zabito třiapadesát Ázerbájdžánců, zatímco z arménské strany přišli o život tři lidé, a to včetně vesničana v Chagorti, kterého zabila zbloudilá kulka.

… Jakmile se rozšířily zprávy o tom, že v Karadagly proběhla čistka, přišlo několik delegátů do vesnice Krasnyj Bazar, která se nachází ve vzdálenosti patnácti kilometrů směrem na jih... Ihned je začali zdvořile žádat, aby jim vydali čtyři zajaté Ázerbájdžánce na „madach“ - krvavou oběť. Konec konců, je přece psáno: oko za oko.

… Více než padesát ázerbájdžánských zajatců bylo zabito v Karadagly.“

 

Rovněž v knize Cesta mého bratra jsou uváděná fakta, která potvrzují genocidu ázerbájdžánského obyvatelstva v Chodžaly, která proběhla deset dní po krvavém obsazení Karadagly. Toto k tomu píše Makar Melkonjan:

„26. února (Monte Melkonjan – R. H.) stál u svahu hory poblíž Chodžaly, na stejném místě, odkud před třemi týdny vedl svou první výzvědnou akci, a prohlížel si krvavé stopy na ušlapané trávě a sněhu. Jakmile dorazil do Chodžaly a dozvěděl se o bojích, které tam proběhly, začal si po troškách sbírat informace, aby si mohl představit hromadnou řež, jež se zde odehrála pouze několik hodin před jeho příjezdem do města.

Kolem jedenácté hodiny v noci se přibližně 2000 arménských vojáků připlížilo po husté loňské trávě ze třech stran až těsně k Chodžaly. Začali hnát obyvatelstvo v ponechaném neobsazeným směru, na východ. Když k ránu 26. února prchající dorazili k východnímu vrcholu Náhorního Karabachu, začali sestupovat po svahu dolů, aby vyhledali záchranu v ázerbájdžánském Agdamu, který byl vzdálen šest mil.

Práve tam, mezi kopci a na dohled od bezpečí, je vojáci Náhorního Karabachu dostihli. „Jen stříleli, stříleli a stříleli“, vyprávěla uprchlice Raisa Aslanova, když svědčila představitelům HumanRightsWatch, kteří prováděli vyšetřování. Vojáci Arabo pak vytáhli nože a těmi  začali rozdávat rány.

Teď pouze vítr šuměl v suché trávě, vítr, který se zvedl pouze nedávno a ještě nestačil odvát pach mrtvých těl. Monte dorazil do Martuni před pouhými 22 dny, ale už přešel přes dvě pole smrti, politá krví zajatých a bezbranných mírumilovných vesničanů.

Monte šel a chrastí mu křupalo pod nohami, stejné chrastí, na kterém ženy a holčičky byly poházeny jako polámané panenky. „Nemají žádnou disciplínu,“ zamumlal si pod nos. Věděl, že toto datum je důležité: bylo to čtvrté výročí pogromů proti arménskému obyvatelstvu ve městě Sumgait. Město Chodžaly bylo strategiským cílem, ale zárověň se jednalo o akt odplaty.“

(Zdroj: Markar Melkonian. My Brother’s Road: An American’s Fateful Journey to Armenia. Pages 207—221.I. B. Tauris, London – New-York, 2005)

 

Zdá se mi, že výmluvnější svědectví o událostech v Karadagly a Chodžaly než je tento arménský zdroj nenajdeme.